Story

(sound for atmospehre)

    Na tebe se můžu spolehnout. 

   Dýcháš mi na paty, ale když se otočím, jsi pryč. Trochu mě děsíš. Není to ale ten klasický strach. Vím, že v tom nejsem sám. Ta přítomnost není očividná, přesto se mi zarývá pod kůži, jako první podzimní mrazík. Ne tak hluboko, aby to bolelo, přesto je to cítit. 

Ty doteky mrazí. Jsi tu pořád a pořád se mi schováváš. Je to schizofrenie?

   Kdepak. Žádné hlasy, kromě těch v mém nitru neslyším. Je to jako hra na schovávanou, i když nikdo nevolá chyť mě. 

   Občas tě zahlédnu. Ano, občas se to povede. Jednou na mě děláš ramena, někdy se zase krčíš v rohu. Jakoby jsi říkal, nech mě, nevšímej si mě, já tu nejsem.

    Hudba přechází z hlavy do prostoru a obklopuje mě jako cigaretový kouř, který jsem právě vyfoukl a poslal do dějin. Nejdřív je hutný, velmi hutný. Aby mi ukázal pomíjivost všeho, rozpustí se v prostoru. Už není vidět. Za chvíli nebude ani cítit. Jak kruté zjištění, že vše je jen přelud. 

   Přemýšlím nad použitým výrazem a v tom se mi zjevíš. Vím, nejsem v tom sám. Nemůžu se ti podívat do očí. Žádné nemáš, nebo je jen nevidím. Pouhá černá hmota? 

   Ano, ta mě od jisté doby pronásleduje a děsí. Tohle ale děsivé není. Říká se, spoléhej se jen na sebe. S jistotou vím, že to samé můžu říct i o tobě. V těch nejtěžších chvílích jsem sám. V těch nejtěžších chvílích je každý sám. Musí to tak být. Dělá nás to silnějšími. Je to bolest, informující nás o tom, že jsme ještě naživu. 

   Tvůj příchod neočekávám. Tvým příchodem jsem si jistý. Jsem si jistý vším. Tvými pohyby, tvou vůní, tvou barvou. Jsem si jistý vším, jen ne tvým odchodem. Nemohu se tě zbavit, do doby, než se rozplyneš. Dejavu zažívám často, nikdy však s tebou. Zatím se necháváš pohlcovat mnou. A doufám, že se to nikdy nezmění. 

   Mám pocit, že až se tak stane, bude to naposled. 

   Vzpomenu si na tenhle cár papíru a ...............

KillHardMyHeart v povídce STÍN

pozn: Při dopsání posledních slov najíždí song Nobodies od Marilyna Mansona. Ironie osudu? :)

    On thee do I trust.

   You breathe on my heels, but when I turn around, you're gone. I'm a little scare. But it is not the classic fear. I know I am not alone. That presence is not obvious, it still delves beneath the skin, as the first autumn frost. Not so deep that it hurt, but it feels.

   These touches freezes. You're still here and I still hiding. It schizophrenia?

   Nope. No votes, except those inside of me I can not hear. It's like a game of hide and seek, although nobody calling catch me.

   Sometimes I catch you. Yes, sometimes it works out. Once on my shoulders doing, sometimes crawl in the corner. Like you said, let me, pass me, I'm not here.

   Music goes from the head to the area and surrounds me like cigarette smoke, wich I blew up and sent to history. First is a dense, very dense. To show me the impermanence of everything, dissolve in space. He has not seen. For the moment not even feel it. How cruel discovery that everything is an illusion.

   I think of the terms used in it and I become revealed. I know I am not alone in this. Can you look into their eyes. No I do not, or just do not see. The mere black mass?

  Yes, that to me some time haunts and terrifies. But this is not scary. They say Rely only on yourself. I know with certainty that the same can be said of you. In the most difficult moments I´m alone. In the most difficult moments is everyone alone. It must be so. It makes us stronger. It's a pain that tells us that we are still alive.

   I do not expect your arrival. I'm sure. I'm sure all this. By your movements, your fragrance, your color. I'm sure you anything but your departure. I can not get rid of you, until you gone. Dejavu I experience often, but never with you. Meanwhile letting me absorb. And I hope it never changes.

   I feel that when this happens, it will be the last.

   I´ll remember this piece of paper and ...............